Gruzie Svatopluka Čecha

Dávný národ hellénský, jenž krásnými blesky svého ducha všechen okolní, jemu dostupný svět ozařoval, vrhl také na dalkou, tajemnou zemi pod horami kavkazskými mlhavý paprsek své poesie. Kolchidou nazával tuto zemi po obou stranách Rionu, jemuž dal jméno Fasis. Sem utekl se nešťastný Frixos s rounem zlatého berana, kterýž jej byl přenesl přes Hellespont, a pro zlaté to rouno připulula sem později na báječné lodi "Argo" družina řesckých hrdinů provázející Jasona. Tento dosáhl po mnohém dobrodružství pomocí krásné dcery krále kolchidského, kouzelnice Medey, zlatého rouna a odvezl s ním i sličnou pomocnici. Jako probleskuje bájí kabardinskou jádro pověsti o Prometheovi, překvapuje nás také v Kolchidě stopa báje o Argonautech; knížata mingrelští užívali totiž z dávných časů v erbu zlatého rouna, aniž by byli znali význam znaku toho.
Ty tam jsou ovšem časy létajících zlatých beranů a báječných korábů! Ale zato podrobili jsme si jinou kouzelnou moc, jejíž křídla unášejí nás přes moře a země rychlostí, o níž něměli staří Řekové ani tušení. Argonauti by byli sotva uvěřili, že lze přeplout celé Černé moře za několik dní a půvabná čarodějnice Medea byla by zajistě strnula úžasem, kdyby byla uviděla železného draka chrlícího dým, s dlouhým ohonem vozů, jenž nyní rychlostí střely na železných kolejích prolétá pralesy, nivy a hory její rozkošné vlasti.
Za jediný den unesl nás parostroj z Poti do Tiflisu (tehdejší název pro Tbilisi - pozn. RS) třemi zeměmi: Mingrelií, Imerecií a Gruzií. Při vzpomínce na tuto jízde vzdychám toužebně: jen ještě jeden takový den než umru! Kdybych byl mohl ty obrázky, které se za tento den za okny parovozu po obou stranách letem vystřídaly, z rámce jeho vyjímati a v hromadu skládati, měl bych nyní album, na nímž by i nejmračnější pessimista zvolati musil: Svět je přece jen krásný!"
(Svatopluk Čech)

Při ověřování některých informací jsem si uvědomil, že někteří naši literáti, zejména ti, kteří žili a tvořili v druhé polovině 19. století a na přelomu 19. a 20. století vycestovali do končin, kde končí zjev slovanský a zejména Kavkaz tak procestovávali a zpět v domovině o svých cestách zpravovali obyvatelstvu nejprve tiskem a poté i knižně.
Jedním z těchto drobrodruhů byl svého času i Svatopluk Čech, který toužil objevit východního ducha slovanského a dostal se tak skrze Polsko a Rusko až k jeho kavkazské části. První zprávy o jeho cestě byly vydány v Národních listech v letech 1875-1876 a poté vyšly i knižně v roce 1885. Vzhledem k tomu, že se mi poštěstilo dostat k této knížce, neváhal jsem hnedle listovat a hledat nějaké "upomínky gruzínské". A ejhle, hledání bylo úspěšné.

Upomínky z Východu - obrázky z pouti po Kavkaze i z cesty zpáteční

Na straně 99 autor cituje jedno tbiliské přísloví: Jeden žid ošidí deset křesťanů, ale jeden Armén deset židů. Ano, potkal jsem v ulicích gruzínské metropole Arménce podvakráte a mohu potvrdit. Naštěstí se to obešlo bez škod a následků a to oboustranně, každopádně zajímavá zkušenost.
Další z okolních národností, kterou Čech zmiňuje ve vyprávění o návštěvě hlavního města, jsou Peršani, o kterých hovoří jako o znamenitých stavitelích a výtečných kuchařích, přičemž si dokonale kromě svého přivlastnili jak evropský stavební sloh, tak i tuzemskou kuchyni.
A i Svatopluk Čech měl svůj cestovatelský vzor v dalším slovanském literátovi, kterého samozřejmě neopomíná citovat: "Slunce na západě proráží zeleň lesnatých horzlatými snopy paprsků - azalea, vavřín, jasmín, rododendron, lilek, kalina, lilie, iris a mák, - blesk, purpur, zlato, smaragd, bublání horských potůčků, klokot miliónů slavíků - jest to ráj!". Šlo o Lermontova.
Ale k vínu - přelousknete-li následující výňatek z Čechova popisu kachetinských vín, bude víc než zřejmé, že abstinentem nebyl a dobré víno měl rád. Ostatně, posuďte sami.

A výbornosť nelze, přisámbůh, upříti vínům kavkazským. Kdyby se způsob pěstování révy a připravování sťávy její v Kavkaze poněkud povznesl nad stupeň patriarchální prostoty zaujalo by víno zdejší jedno z předních míst v koncertu vín světových.
Největší slávy požívá na Kavkaze víno kachetinské. Kachecie, požehnaná tato čásť Gruzie, nepřetéká sice strdí a mlékem, jako dávná Palestina, ale přetéká za to vínem. Úrodná její půda jest téměř napita blahoplodnou touto šťavou. Přívětivé vesničky její tonou v zeleni vinohradů. Na podzim, když lupení révy žloutnouti a opadávati začíná, když větve její pod tíží svých "safírových náušnic" - jak praví Lermontov - k samé zemi se sklánějí n.... v těchto vinicích zvláštní hlučný život. Starci, ženy a děti sbírají s písní a žertem černé, červené, jasně žluté a bledě zelené hrozny do velikých košů, jež odvážejí skřípavé nemotorné arby, tažené párem buvolů. ....
.... Polonazí muži šlapou tam, hlučně zpívajíce, zásobu hroznů, nasypanou do prostranné kádě, sladký mošt odtéká dole kamenným žlábkem do několika obrovských kušvínů (gruzínsky kvevri). Tyto kuvšíny jsou oválné hliněné nádoby, rozměrů věru báječných. Bývají zvýši až 8 stop a jímají v sobě až 6000 lahví. Tato monstra hrnčířského umění zakoupávají se až po ůstí do země a když byla vínem naplněna, 
, za.... se otvor jejich a pokrývá se zemí.
V podzemních těchto schránách, nechává se víno kvasiti.  Potom přelévá se do "burďuků", jež ušity jsou ze zvířecích koží, chlupatou stranou dovnitř obrácených a naftou napuštěných. tato nafta dává kavkazskému vínu zvláštní příchuť,která bývá cizinci z počátku dosti odpornou. Však uvykáte jí záhy jako pikantnímu zápachu zvěřiny. Ba, příchuť tato má prý výtečnou vlastost: že totiž mocné antidotum proti opojným účinkům vína. Zdá se, že spočívá tvrzení toto, alespoň do jisté míry, na pravdě, neboť Gruzíni, kteří jsou přece jenom bezedným pijáky, stáavjí se zřídka obětí kocoviny.

V burďucích rozváží se pak víno v domácí sklepy a duchany. Málo svůdná jest pohled na skladiště takových špinavých nabubřelých koží různé veliksoti, podle druhu zvířat, jimž náležely. Některé buvolí obsahují až 2000 lahví.
Ale Gruzínu záleží málo na jakosti kožené slupky! Když oko vaše soumraku duchanu uvyklo, rozeznáváte ... skupení pijáků, zářících blažeností.A z pozadí ... se před vámi postava "duchančiho, jenž táže se pokornou úklonou po vašem přání. Béře do ruky "čurek", malou nádobku s uzounkým vysokým hrdlem, rozvazuje zátku některého "burďuku" a naplniv čurek, nalévá vám vína do nejasné sklenky. Bez říkání přináší vám kus chleba, podobného černé placce, sůl a drobet ostrého sýra ovčího.
Usedněte kam můžete, a vzdávejte česť rudé, ohnivé ... Kachecie. Jest mocnou kouzelnicí!

Tož tak nějak tam bylo i tentokrát.

Gruzie gastronomická

Pšenice tvrdka, takovou známe i my a nebo Italové,
z ní bývají nejkvalitnější těstoviny

Kdesi jsem četl, že Bůh, když rozděloval jednotlivým národům jejich budoucí území na Zemi, rozdával a rozdával a už bylo vše rozebráno. V tu zjistil, že Gruzínci chyběli. Nedostavili se - zrovna hodovali, večeřeli. Měli jejich supra. Ale zželelo se mu jich a nakonec ve své nekonečné blahosklonnosti jim poskytl ten malý kousek země kdesi na Kavkazu, který měl původně vyhrazen pro sebe...

Supra v restaurantu Kopala nad Tbilisi

Ano, i tak by se dala popsat Gruzie, Sak´art´velo. Zem, která je předělem mezi Evropou a Asií, zem, která je zaslíbená čarokrásnému Kavkazu, země úrodná, země přímořská, země starých civilizací, kolébka révy a vína. Bájná Kolchida, kam putovali dávní Argonauti nalézt zlaté rouno.

Tak lituji, ale tady jsem nestihl zaznamenat jak se to jmenovalo, protože jsem to jen neustále konzumoval - výtečné! Koule špenátové, z červené řepy, jakési rolky, plněné paprikové lusky....njam

Vzhledem k tomu, že gastronomická složka Gruzie, o níž jsem předem slyšel pět chválu a ódy, mě hned po vinařství lákala ponejvíce, je třeba ji v mém líčení gruzínských zážitků věnovat náležité místo.
Staří Gruzínci vždycky říkali: hosta do domu přivedl Bůh. Základním rysem gruzínské hostiny jsou opravdu se prohýbající stoly. Hostina nemá chody, vlastně jídlo je již přichystané na stole, maximálně se postupně přináší některé teplé pokrmy. A pokud ubývá, hostitelé neustále přinášejí další a další porce - talíře prostě nesmí být prázdné a to až do posledního okamžiku hostiny. Tím, že nejsou chody, se vlastně neustále jen ochutnává, jakoby uždibuje (ne, to slovo nemá gruzínské kořeny, i když to tak vypadá...) z toho, na co má host chuť. Stolovník pak odchází po několika hodinách zcela syt, mnohdy až přesycen.

Krmě nepřeberná, výtečná...

Během hostiny se často zpívá. Gruzínské polyfonní zpěvy jsou proslulé, zde supra ve vinařství Pheasant´s Tears

Zajímavou roli v tradičním gruzínském stolování představuje tamada (თამადა). Jde o osobu, která je hlavním ceremoniářem hostiny, přednáší přípitky a celou hostinu tak vlastně řídí. Tamada by měl být mezi přítomnými vyvolen vždy, i když se jedná o menší společnost o několika lidech. Měla by to býs osoba všemi ostatnimi respektovaná, s určitým charisma, bystrá, vtipná, výřečná. Tamada by měl uvádět každý přípitek. Gruzínci věří, že i během hostiny jsou s nimi přítomni jejich předkové a tak často připíjejí i na ně. Když se připíjí, měli by všichni ztichnout a přítomní muži povstat a též připíjet. Ostatně, většinou se připíjí tak, že se pije do dna. Vychází to z tradic a dob, kdy se pilo k dobytčích rohů - ty nešlo postavit a tak se musely vypít do dna. Ale i zbytekl osazenstva stolu je vybízen k vymýšlení témat přípitků, ovšem pronáší je vždy výhradně tamada. Tento vůdce, podle některých až diktátor hodovní tabule, v minulosti také dával svolení hostům k odchodům od stolu. Dlužno říci, že jsem při našich několika supra nic takového na(ne)štěstí nezažil. A že se vínem ani jídle a ani přípitky nešetřilo.

Vždy je na slavnostní tabuli několik talířů s čertvou zeleninou. A zelenina nakláídaná či kořeněná omáčkami, je též výtečná.

Základem pokrmů a jejich hlavní částí je zelenina, ať už čerstvá a syrová a nebo nějak upravená - zde převládá zelí, fazole a fazolky, cibule, česnek, hojně se používá též špenát, čerstvá nať estragonu, okurky, ale také brambory. Maso je podáváno nejčastěji pečené a nebo pak vařené a podávané ve vývaru (často téměř čirém, s kolečky zeleného pórku). Maso pečené či grilované jako šašlik, je oblíbené široko daleko na Kavkaze, v podstatě jde o kousky masa nabodnté na dlouhém tenkém meči. Tomu pokrmu se též říká mcvadi.
A chleba, to je kapitola sama pro sebe. Na stole nesmí nikdy chybět. Často se přináší ještě teplý. Peče se na vnitřní straně rozpálené pece. Jsou to vlastně jakési placky, které se rukou trhají a vkládají do úst.

Pečení chleba

A zde některé ostatní pojmy týkající se jídla:
čurčchela - jde o tyčinku, uvnitř níž jsou na niti navlečené půlky jader vlašských ořechů a to celé je ponořeno a obaleno ve směsi zahuštěné hroznové šťávy a mouky. A to celé je ztuhlé a tváří se to jak kompaktní cosi.

khachapuri - chlebová placka uvnitř dutá a plněná ovčím sýrem - čerstvým či zrajícím. Má různé variace, region od regionu. abkhazura - jakési pikantní masové kuličky (vepřové, hovězí, zelenina - cibule, koření - zejména česnek, pepř, koriandr, pískavice řecké seno, saturejka, škumpa aj.)

lobiani - jde v podstatě o fazolové khachapuri - místo sýra je zde náplň z fazolové kaše různě ochucené
matsoni - gruzínský jogurt, poněkud kyselejší varianta našeho plnotučného jogurtu; je soušástí různých omáček a marinád
pakhlava - ořechové šátečky - dezertní pokrm.
tqemali - jde o pikantní omáčku z plodů Prunus cerasifera ochucenou dle druhu různým kořením (např. česnek, máta, čerstvá nať koryandru, kopr, cayenský pepř a sůl. Obvykle se podává k masu (šašlik apod.). Podle odrůdy může být buďto světlá a nebo červená, podle barvy plodů. Vyrábí se  několik druhů také podle stupně zralosti zpracovávaných plodů.
adjika - silně pikantní a často slaná omáčka červené nebo zelené barvy, jejíž součástí mohou být i ořechy. Pravá adjika není připravována na základě rajčat.
korkoti - pšeničná kaše připravovaná s medem a ořechy, případně rozinkami
chvishdari - prosný koláč, plněný např. sýrem
mukashari - pokrm z cizrníku/fazolových lusků, ořechů, cibule a koriandru
ispanakhi pkhali -špenátový salát (s ořechy, česnekem, cibulkou, koriandrem, octem a paprikou)
khinkali -jakési taštičky uvnitř plněné masovou směsí (hovězí, jehněší, kůzlečí...). Podávají se na talíři ještě horké na stůl a jedí se rukou.

A takhle nějak vzniká čurčchela

A na závěr jeden skorovinařský recept:
Tolma
(plněné révové listy)
Předpis: půl kila jehněčího/kůzlečího, velký šálek rýže, cibuli, velký šálek masového vývaru, 400 gramů révových listů, nasekaný kopr, sůl, pepř
Postup: nasekejte vykostěné maso na kousky asi 5 cm2 a smíchejte se solí a pepřem, jemně nasekanou cibulkou, octem (může být nahrazen citronovou šťávou). Zakrejte pokličkou a umístěte do chladna macerovat po dobu 2 až 3 hodin. Asi 20 minut před podáváním maso vemte a napíchněte jej střídavě s cibulí na jehlu. Grilujte šašlik nad ohněm z dřevěného uhlí a otáčejte jej dokud není pěkně propečené. Vyjměte maso z jehly a spolu s ostatními ingrediencemi jej zabalte do spařeného révového listu. Možno podávat s omáčkou tqemali a nebo s matsoni. Pokud bude po ruce láhev Saperavi, nic nepokazíte.

Chléb, boží dar, je základ všeho

Gruzie ortodoxní...

U sídla Mtskheta najdete klášter 

Jvari

Chrám Svatého kříže Jvari v místě Mtskheta byl vystavěn v 6. století po Kristu a bezesporu patří perlám gruzínské architektury. Je považován za velmi posvátné místo a za jedno z poutnických center křesťanských kavkazských národů.

I nahlédl Nejvyšší do Chrámu...

Budova byla postavena na místě, kde gruzínská duchovní osvícenkyně a křesťanská věrozvěstka St. Nino (byla původem z oblasti dnešního Turecka, do Gruzie křesťanství vlastně přinesla a ta jej přijala roku 334 za státní náboženství) a gruzínský král Mirian již ve 4. století vztyčili velký dřevěný kříž, který údajně byl vyroben z révového dřeva - ostatně, jak jinak v Gruzii :-) Základna tohoto kříže ve tvaru osmiúhelníku je doposud uvnitř chrámu dochována.

Reliéfy jsou stále dobře patrné

Samotná současná podoba chrámu je tvořena čtyřdílnou klenbou kupole. Byla vystavěna tehdejším vládcem Princem Kartulie (Iberie, název pro tehdejší část Gruzie) Stephanosem Patrikiosem na přelomu 6. a 7. století. Podobizny dárců, kteří se tehdy zasloužili o realizaci stavby (Stephanos, jeho bratr Demetre a syn Adarnase) jsou na východní části fasády Chrámu. Tedy nejsou zde zmíněna přímo jména, ale doplňující popisky umožňují toto dovodit.

Rozjímání v katedrále, která byla postavena v 11. století na místě původního dřevěného objektu

Chrám Jvari byl zřejmě prvním kostelem na území Gruzie, kde reliéfy našly signifikantní uplatnění ve výzdobě fasády. V tympanonu (Tympanon = je prostor ve štítu portálu, nad dveřmi nebo oknem, zpravidla polokruhového nebo trojúhelníkového tvaru. V tomto poli bývají často figurální plastiky nebo reliéfy, u sakrálních staveb svatí, často trůnící Kristus Pantokrator. Tympanon se někdy označuje jako fronton. Typický sochařský útvar v gotice - toliko wikipedia :-) na jižní straně fasády najdete vyobrazení Nanebevstoupení Kříže.

Komu a kolikrát už zvonily tyto zvony...?

V areálu bývalého opatství, severně od hlavní chrámové lodi, je ještě jeden malý kostelík, který byl postaven v druhé polovině 6. století. Částečně dochované obranné zdi pocházejí z doby pozdější.
Jak Jvari, tak i další církevní památky v okolí města Mtskheta jsou od roku 1994 zapsány v UNESCO.

Jvari z dálky: naprosto monumentální umístění v krajině.

A zjevně naprosto právem - jedná se o vynikající příklad dobové církevní architektury kavkazského regionu a zdejšího bývalého gruzínského království. Mtskheta je rozložena na soutoku dvou řek, Aragvi a Mtkvari, kde byly od starověku dávné obchodní a poutní stezky. Mírné klima i úrodná půda dávaly předpoklad pro starodávné osídlení, které bylo i archeologicky potvrzeno a to do doby 3. tisíciletí BC.

Pohled na město Mtskheta s katedrálou Svatickhoveli uprostřed soudobé zástavby

Jak jsem se dozvěděl od naší místní průvodkyně Maky, Gruzínci jsou původně zemědělský národ. Jsou potomky původní, v území žijících kmenů a nikdy neválčili a neměli snahu expandovat na úkor sousedních národů. Když hordy ze zápdu táhly na východ, devastovaly Gruzii. A když hordy z východu táhly na západ, pro změnu opět devastovaly Gruzii. Gruzínci se vždy jen bránili. Ostatně, pamatujeme si fotky ruských tanků v gruzínských ulicích pár let zpět. Nejvíce destrukcí ve středověku ale Gruzie trpěla mocenskými tahanicemi mezi Ottomanským Tureckem a Persií, přičemž vše začalo mongolskými nájezdy již v 13. století a pokračovalo zdrcujícími invazemi Timura Lenka, který je považován za jednoho z nejnemilosrdnějších kočovnických agresorů dob dávno minulých. Tyto dějinné události Gruzii značně oslabovaly.

Katedrála Svetickhoveli ve městě Mtskheta. Byla postavena v 11. století, v zlaté éře rozkvětu Gruzie a době míru. Její architekt a stavitel byl vzápětí po dokončení stavby popraven. Stavěl příliš krásné věci a jedna Svetickhoveli už stačila.

Zajímavé je též zmínit, že v době narození Krista na území Gruzie již žili Židé. Byli to tehdy uprschlíci z Jeruzaléma. O jakési pomatené židovské sektě, která si říkala KŘESŤANSTVÍ, se nisméně v Gruzii vědělo již v 1. století.

Momentka z areálu Jvari

საქართველო - Sakartvelo

Gruzie. Kolébka vína. Země nádherná, i krutá.
Země hrdá, odnepaměti dobývaná těmi, co šli ze západu na východ i těmi co táhli naopak. Sama ale nikdy ostatní nedobývala.

Jedno z prvních útočišť učedníků a šiřitelů jedné židovské sekty, která si říkala křesťanství.
Gruzínci dobře ví, že jejich vlast je kolébkou vína. Réva roste skoro všude a lidé rádi a hojně pijí.
Jsou pohostinní; stoly gruzínských hostitelů se prohýbají až do konce a není v žádném případě dopuštěno, aby talíře a mísy byly poloprázdné či dojedené.
Tak markantní sociální rozdíly a i z nich plynoucí nadřazenost, se jen tak někde nevidí. Poměr popojíždějících zrezivělých vraků volh a žigulíků na straně jedné a terénních nisanů, toyot, bavoráků a mercedesů s tmavými neprůhlednými skly a protekční značkou je zhruba vyrovnaný.
Tak to by bylo zatím všechno; zdravím z centra Tbilisi. Pokračování příště.