Gruzie Svatopluka Čecha

Dávný národ hellénský, jenž krásnými blesky svého ducha všechen okolní, jemu dostupný svět ozařoval, vrhl také na dalkou, tajemnou zemi pod horami kavkazskými mlhavý paprsek své poesie. Kolchidou nazával tuto zemi po obou stranách Rionu, jemuž dal jméno Fasis. Sem utekl se nešťastný Frixos s rounem zlatého berana, kterýž jej byl přenesl přes Hellespont, a pro zlaté to rouno připulula sem později na báječné lodi "Argo" družina řesckých hrdinů provázející Jasona. Tento dosáhl po mnohém dobrodružství pomocí krásné dcery krále kolchidského, kouzelnice Medey, zlatého rouna a odvezl s ním i sličnou pomocnici. Jako probleskuje bájí kabardinskou jádro pověsti o Prometheovi, překvapuje nás také v Kolchidě stopa báje o Argonautech; knížata mingrelští užívali totiž z dávných časů v erbu zlatého rouna, aniž by byli znali význam znaku toho.
Ty tam jsou ovšem časy létajících zlatých beranů a báječných korábů! Ale zato podrobili jsme si jinou kouzelnou moc, jejíž křídla unášejí nás přes moře a země rychlostí, o níž něměli staří Řekové ani tušení. Argonauti by byli sotva uvěřili, že lze přeplout celé Černé moře za několik dní a půvabná čarodějnice Medea byla by zajistě strnula úžasem, kdyby byla uviděla železného draka chrlícího dým, s dlouhým ohonem vozů, jenž nyní rychlostí střely na železných kolejích prolétá pralesy, nivy a hory její rozkošné vlasti.
Za jediný den unesl nás parostroj z Poti do Tiflisu (tehdejší název pro Tbilisi - pozn. RS) třemi zeměmi: Mingrelií, Imerecií a Gruzií. Při vzpomínce na tuto jízde vzdychám toužebně: jen ještě jeden takový den než umru! Kdybych byl mohl ty obrázky, které se za tento den za okny parovozu po obou stranách letem vystřídaly, z rámce jeho vyjímati a v hromadu skládati, měl bych nyní album, na nímž by i nejmračnější pessimista zvolati musil: Svět je přece jen krásný!"
(Svatopluk Čech)

Při ověřování některých informací jsem si uvědomil, že někteří naši literáti, zejména ti, kteří žili a tvořili v druhé polovině 19. století a na přelomu 19. a 20. století vycestovali do končin, kde končí zjev slovanský a zejména Kavkaz tak procestovávali a zpět v domovině o svých cestách zpravovali obyvatelstvu nejprve tiskem a poté i knižně.
Jedním z těchto drobrodruhů byl svého času i Svatopluk Čech, který toužil objevit východního ducha slovanského a dostal se tak skrze Polsko a Rusko až k jeho kavkazské části. První zprávy o jeho cestě byly vydány v Národních listech v letech 1875-1876 a poté vyšly i knižně v roce 1885. Vzhledem k tomu, že se mi poštěstilo dostat k této knížce, neváhal jsem hnedle listovat a hledat nějaké "upomínky gruzínské". A ejhle, hledání bylo úspěšné.

Upomínky z Východu - obrázky z pouti po Kavkaze i z cesty zpáteční

Na straně 99 autor cituje jedno tbiliské přísloví: Jeden žid ošidí deset křesťanů, ale jeden Armén deset židů. Ano, potkal jsem v ulicích gruzínské metropole Arménce podvakráte a mohu potvrdit. Naštěstí se to obešlo bez škod a následků a to oboustranně, každopádně zajímavá zkušenost.
Další z okolních národností, kterou Čech zmiňuje ve vyprávění o návštěvě hlavního města, jsou Peršani, o kterých hovoří jako o znamenitých stavitelích a výtečných kuchařích, přičemž si dokonale kromě svého přivlastnili jak evropský stavební sloh, tak i tuzemskou kuchyni.
A i Svatopluk Čech měl svůj cestovatelský vzor v dalším slovanském literátovi, kterého samozřejmě neopomíná citovat: "Slunce na západě proráží zeleň lesnatých horzlatými snopy paprsků - azalea, vavřín, jasmín, rododendron, lilek, kalina, lilie, iris a mák, - blesk, purpur, zlato, smaragd, bublání horských potůčků, klokot miliónů slavíků - jest to ráj!". Šlo o Lermontova.
Ale k vínu - přelousknete-li následující výňatek z Čechova popisu kachetinských vín, bude víc než zřejmé, že abstinentem nebyl a dobré víno měl rád. Ostatně, posuďte sami.

A výbornosť nelze, přisámbůh, upříti vínům kavkazským. Kdyby se způsob pěstování révy a připravování sťávy její v Kavkaze poněkud povznesl nad stupeň patriarchální prostoty zaujalo by víno zdejší jedno z předních míst v koncertu vín světových.
Největší slávy požívá na Kavkaze víno kachetinské. Kachecie, požehnaná tato čásť Gruzie, nepřetéká sice strdí a mlékem, jako dávná Palestina, ale přetéká za to vínem. Úrodná její půda jest téměř napita blahoplodnou touto šťavou. Přívětivé vesničky její tonou v zeleni vinohradů. Na podzim, když lupení révy žloutnouti a opadávati začíná, když větve její pod tíží svých "safírových náušnic" - jak praví Lermontov - k samé zemi se sklánějí n.... v těchto vinicích zvláštní hlučný život. Starci, ženy a děti sbírají s písní a žertem černé, červené, jasně žluté a bledě zelené hrozny do velikých košů, jež odvážejí skřípavé nemotorné arby, tažené párem buvolů. ....
.... Polonazí muži šlapou tam, hlučně zpívajíce, zásobu hroznů, nasypanou do prostranné kádě, sladký mošt odtéká dole kamenným žlábkem do několika obrovských kušvínů (gruzínsky kvevri). Tyto kuvšíny jsou oválné hliněné nádoby, rozměrů věru báječných. Bývají zvýši až 8 stop a jímají v sobě až 6000 lahví. Tato monstra hrnčířského umění zakoupávají se až po ůstí do země a když byla vínem naplněna, 
, za.... se otvor jejich a pokrývá se zemí.
V podzemních těchto schránách, nechává se víno kvasiti.  Potom přelévá se do "burďuků", jež ušity jsou ze zvířecích koží, chlupatou stranou dovnitř obrácených a naftou napuštěných. tato nafta dává kavkazskému vínu zvláštní příchuť,která bývá cizinci z počátku dosti odpornou. Však uvykáte jí záhy jako pikantnímu zápachu zvěřiny. Ba, příchuť tato má prý výtečnou vlastost: že totiž mocné antidotum proti opojným účinkům vína. Zdá se, že spočívá tvrzení toto, alespoň do jisté míry, na pravdě, neboť Gruzíni, kteří jsou přece jenom bezedným pijáky, stáavjí se zřídka obětí kocoviny.

V burďucích rozváží se pak víno v domácí sklepy a duchany. Málo svůdná jest pohled na skladiště takových špinavých nabubřelých koží různé veliksoti, podle druhu zvířat, jimž náležely. Některé buvolí obsahují až 2000 lahví.
Ale Gruzínu záleží málo na jakosti kožené slupky! Když oko vaše soumraku duchanu uvyklo, rozeznáváte ... skupení pijáků, zářících blažeností.A z pozadí ... se před vámi postava "duchančiho, jenž táže se pokornou úklonou po vašem přání. Béře do ruky "čurek", malou nádobku s uzounkým vysokým hrdlem, rozvazuje zátku některého "burďuku" a naplniv čurek, nalévá vám vína do nejasné sklenky. Bez říkání přináší vám kus chleba, podobného černé placce, sůl a drobet ostrého sýra ovčího.
Usedněte kam můžete, a vzdávejte česť rudé, ohnivé ... Kachecie. Jest mocnou kouzelnicí!

Tož tak nějak tam bylo i tentokrát.