Pozdravy z Luhačovic II.

Postřehů z místa, kde člověk stráví týden, není málo. K příspěvku o mém týdenním pobytu v Luhačovicích - jako doprovod dětského pacienta (našeho Teodora) - , který jsem publikoval před cca týdnem, je třeba dodat ještě pár slov a nějaké obrázky.

Strava v lázeňském městečku
Nepamatuji si, že bych někde jinde potkal takovou koncentraci cukráren na 1 km ulice. Lázeňské oplatky kulaté, lázeňské i jiné trojhránky apod. - nikdy jsem si nedělal iluze o nutriční kvalitě těchto oplatků obecně, nicméně když jsem zaznamenal, že jsou nejprodávanějším suvenýrem v Luhačovicích vůbec, beztak i nejprodávanější potravinou vůbec, nedalo mi to prozkoumat to blíže.
Pokud se začteme do složení u výrobku "Luhačovické Trojhránky (R) čokoládové", nestačíme se divit: ztužený a neztužený rostlinný tuk, cukr, pšeničná mouka, sušené mléko, kakao (5,5%), sušené žloutky, aroma, sůl. Ano, skutečně to není přelud. Ale ani pravověrné Lázeňské oplatky v tomto případě samozřejmě LUHAČOVICKÉ nejsou pozadu se skladbou...
Domnívám se, že velká část chorob a nemocí pochází z nevhodné stravy. Nemocní, ale i ti zdraví, co absolvují lázeňské pobyty v rámci prevence, mohou nabýt dojmu, že laskominy, které mají v názvu lázeňské, jsou součástí léčerbné kúry. To, že obsahují složky nepřirozené (ztužené rostlinné tuky, tj. margaríny, původně určené k výkrmu zvířat, ta to však odmítala, tak začali u vojska v době války a přešli k nejširším vrstvám obyvatel), není vůbec pro léčebné účely dobré, navíc podle posledních zjištění, jsou-li výchozími surovinami nevhodné rostlinné oleje (zejména palmový!), jsou naopak doslova škodlivé zdraví a např. obsah škodlivého cholesterolu zvyšují. Zlaté sádlo! Zlaté máslo!

S Teodorem v hale zasvěcené Vincentce - pitnou kůru jsme absolvovali několikrát denně

Ostatní účastníci zájezdu
Překvapením pro ctěného čtenáře asi nebude, že na podobné pobyty jsou děti doprovázeny zejména maminkami, případně zaskočí nějaké ta babička. Takže jsem tam byl celkem exot. Ale abych byl úplný, 2 dny jsem se tam minul s jedním střídajícím tatínkem. V kuchyni byly samé ženy také, ošetřující a zdravotnický personál jakbysmet. Prostě samý ženský... V takové atmosféře se pak klidně může stát, že když přijdete se synkem na úplně první proceduru a mladá paní ošetřovatelka vám vysvětluje co a jak, a vy si v koncentraci na to ani nevšimnete, že je poměrně blízko vás a stále vysvětluje a furt dokola a znovu, a pak nakonec po Teodorově proceduře tak jakoby nesměle se zeptá, zda se na něco může zeptat, já odpovídám, že samozřejmě a ona opět tak nesměle a opatrně se ptá, jaký že to používám parfém, beztak nějaký přírodní, ale že jí to tak moc voní a líbí se jí to, že by to chtěla koupit manželovi, aby taky tak voněl, já v rozpacích, že jo, říkám jí, paní, co já vím, já si jen dával sprchu ráno než jsem vyjel, a parfém žádný, a ona se tak zasněně usmívá...večer mi pak došlo, že vlastně čichala moji tělesnou vůni...takže milá paní, to asi manželovi nekoupíte :-) prostě mezi několika desítkama ženských se naráz ocitl mužskej...
Na každém patře léčebny je něco jako herna či společenská místnost, kde je v jednom koutku malá kuchyňka (dřez, varná konvice, mikrovlnka a lednička), v dalším nějaké ty hračky pro děti v dalším visí na stěně LCD televize (TV je též na každém pokoji, prostě pro mě něco unikátního) a naproti sedačka pro TV diváky. Větší verze takové místnosti, ovšem bez kuchyňky, je v přízemí. A tam bývají obvyklé sleziny dětí, které mají doprovodem rodiče.
Zajímavé je jen tak sedět a pozorovat tu změť ratolestí, kterak se paktují, vytváří si vlastní hierarchie, hrají si, baví se, honí se, perou se, smějí se, pláčou, malují si, čučí na bednu....a neméně zajímavé je sledovat hlídkující rodiče. Maminky občas utvoří dočasné debatní kroužky, plká se a plká, jsou tam i individualisté, kteří s nikým neplkají, ale ti pro změnu buďto neustále buzerují svoje děcko, nebo si jej prostě nevšímají, přepínají programy v bedně a nebo neustále něco řeší na svém chytrém blbém telefonu (a nebo si čtou nějaký bulvární týdeník). Jak kdysi, už docela před lety, možná i 10 to bude, řekl jeden můj známý-chirurg, že už se těší na ty zástupy budoucích pacientů, kteří si zpolozmrzačí prst neustálým psaním SMS.
Dnes už doba pokročila, jsou ty různé tablety nebo jak se to všecko jmenuje, dokonce i děcka, které neumí ještě pořádně používat svůj hmat, už zdatně válí s tabletem...to bude panečku vývoj! Dokonce jedna maminka nosila dítěti na inhalace tablet s nějakými hrami, aby vydrželo 10 minut inhalovat. Jakoby jej neuměla na tu chvilku zabavit či prostě děcko nemělo disciplínu. Kam ten svět spěje...kolem samé chytré mašinky, jejich výkonnost stoupá, bohužel ne už tak u uživatelů, tam mi to přijde jako pěkná nepřímá úměra. Člověk nedokáže držet ontogenetický krok se skokovým vývojem technologií, ostatně dokonale to už před desítkami let popsal v knize SUMMA TECHNOLOGIAE polský velikán Stanislaw Lem.
Zajímavé je to taky u stolu jídelního. Neříkám, že Teodor nadšeně slupl vše co nám bylo podáno, někdy je to boj, ale to co člověk občas viděl kolem = nevídané.

Vlevo slovutný Jurkovičův dům, vpravo kolonáda

Výlet
Za ten týden jsme i kousek času vyšetřili pro malý výlet v okolních kopcích, které jsou pomezím Valašska a Bílých Karpat. Navštívili jsme s Teodorem ekologickou vesničku Hostětín, kde jsme ve veroničím domku nakoupili nějaké místní biomošty, zavítali jsme také do Vlachovic, kde sídlí známé bednářství Fryzelkových, od nichž máme letos novou modřínovou káď na nakvášení, a neopomenuli jsme ani navštívit kolegu-vinaře Roberta Bojdu z nedaleké Horní Lidče, který se v klimatických podmínkách Valašska statečně potýká s mikroklimatickým vlivem okolních kopců a nadmořské výšky kolem 500 m n. m.

Ostatní aktivity
Kromě vycházek po kolonádě či okolní přírodě za popíjení minerálních vod, tedy držení pitné kúry, jsme nejčastěji chodili na městskou plovárnu, která byla nedaleko. Toto zařízení je dobře vybaveno, je zde plavecký bazén, mělký bazén pro děti, vířivka s hodně teplou vodou a pak atrakce zvaná divoká řeka, kde voda proudí kolem dokola a tam se nám líbilo nejvíc. Teodora jsem nešetřil, jakési základy ponořování pod hladinu už měl, musím ale říci, že mě mile překvapil svým zapálením a nebojácností. Během třetí návštěvy bazénu jsem si v jednom momentu uvědomil, že od zábradlí ke mě doplave pod vodou cca 2-3 metrovou vzdálenost, což není věru špatné. bavilo jej to natolik, že jsem vždy rázně musel velet k odchodu na blížící se večeři. Jistě, párkát jsem i udělal nějaký ten krok zpět, až byl pod vodou, aby se vzdálenost malinko zvětšila oproti té, kterou odsouhlasil, ale dech zadržel, nenalokal se. Ke konci mi dokonce předvedl chvilkové šlapání vody držíce hlavu nad hladinou. Synku, bravo.

Inhalujte v Inhalatoriu.