...zvíře vidličkou z domečku vytáhneme...

No šnečí sezóna zrovna evidentně není. Ale inspirovala mě poznámka o tom, že byly kdesi v Zábřehu k vánoční večeři šneci, a ne ledajací: Weinbergerschnecken a to podle Rettigové.
Než si ale povíme, jak, proč a kudy na ně, prvně trochu teorie.

Mezinárodně
Hlemýžď zahradní (lat. Helix pomatia) se třeba německy řekne weinbergerschnecke. Chorvatsky je to vinogradnjak (sic!), francouzsky escargot ale také i vigneron (další vinohradník!), v Kodani mají snegl, v Holandsku je to slak (zajímavé, po místním se slak říká jednomu plevelu z polí i vinic), ale turečtina, ta přímo jako synonymum hlemýždě uvádí sümüklüböcek (vidíte tam taky tu paralelu na BOČEK? :-)). Bližší jsou nám slovanské jazyky, běloruské označení netřeba rozepisovat: слімак, v Bosně, Srbsku i Chorvatsku je to puž, ve Slovinsku se doslechnete polž, pro Bulhary охлюв, Lotyšové říkají gliemezis (mi přijde docela blízko našemu hlemýžď), Makedonci říkají полжав (blízké našemu obecnému plž), Norové mají sneglen, Švědi snigel a Poláci říkají stejně jako Bělorusové.
Nouveau Petit LAROUSSE illustré (1930) pak ještě zmiňuje heslo escargotage, které vysvětluje jako hon na hlemýždě ve vinicích (doslova chasse des escargots dans les vignes)

Ekologicky
"Hlemýžď zahradní je druh suchozemského plže z čeledi hlemýžďovití, při své velikosti 40 – 50 mm je tak největší ulitnatý plž v Česku. Má žlutohnědou schránku s tmavými pásky. Dožívá se až šesti let, vyskytuje se v křovinách a hájích, ale často i v zahradách. Zimu přečkává v půdě. Pohybuje se rychlostí 5 m/h. Hlemýžď je hermafrodit, vývoj je přímý. Dva hlemýždi k sobě přilnou spodními ploskami a napřímí se do vztyčené polohy. Páření trvá dlouhé hodiny. Hlemýždi využívají každé příležitosti ke spáření. Po spáření jedinec naklade do dutiny, kterou si sám vyhrabal v zemi, 25-50 vajíček. Dožívá se pěti až sedmi let. V některých zemích slouží jako potrava člověka, či se pořádají i hlemýždí závody. Jejich chov k jídlu byl znám už za dob Římanů. Dnes je konzumováno přibližně 15 druhů rodu Helix. Masový chov, který by pokryl poptávku, se stále nedaří. Získávají se tedy většinou sběrem v přírodě. To může ovšem v některých lokalitách znamenat vážné ohrožení populací." (Wikipedia)
Někdo by řekl, že šneci, tedy hlemýždi zahradní jsou vítaným zpestřením biodiverzity a ekosystému, ale nemusí to tak být. Dokážu si představit, že zejména v dobách, kdy bylo vše pěstováno v nízkých tvarech, uměly tito slizcí, ale nakonec stejně chutní tvorové s úspěchem napást i na hrozníčkách našich vezdejších.
Zajímavé je, že například v Německu, v regionu Bádensko-Wurtembersko, platila již od 70. let vyhláška regulující sběr hlemýžďů. Kladla požadavky na sběrače, ale také na velikost šneků a jejich množství. V polovině 80. let byl jejich sběr v tomto regionu pro značný úbytek ve volné přírodě zakázán. Osobně si pamatuji, že právě na sklonku 80. let byly sbíraní hlemýždi zahradní hojně vykupování - a za nemalý peníz. Před několika lety jsme zavedli takový každoroční rituál - vždy za vhodného počasí provádíme volný sběr hlemýžďů, nejčastěji když hostíme nějaké francouzské přátele. Když vezmu Francii dle regionů, nejčastěji k nám jezdívají lidé z oblasti Jura a pak také z Bretaně. Vyzkoušeli jsme jak klasické šneky po burgundsku (recept níže ani neuvádím, je více než známý, i když má své lokální i rodinné verze), tak i šneky smažené v těstíčku či trojobalu a nebo také šnečí zeleninový guláš.

V lidových tradicích
V knize Česká strava lidová, která vyšla z pera M. Úlehlové-Tilschové v roce 1945, se uvádí k hlemýždí tématice následující:
"...Tehdy doporučoval ovšem Kalina žáby v náhradu jiného masa pro chudý lid v době nedostatku, dnes však žáby představují většinou již jen lahůdku jemné kuchyně městské a podobně je tomu i s hlemýždi, na které pasáčci také nezapomínají.
Velké slimáky lesní pekou prostě na prutech nebo opět na rozpáleném a pomaštěném plochém kameni. Hlemýždě zahradní buď ze skořápek vodou vypaří a pak je jedí uvařené, nebo zase na kemni upečené. Někde je zadělávají celé do bláta - jako ryby - a pak nastrčené na prutu pekou. V okolí Luhačovic opékali pak pasáci šneky také přímo v ulitách, nastrčené na prutu, a solili je málo chutně prý - vlastní močí! (Václavík)

I v dnešní době se vyskytnou jedinci, kteří mají v oblibě
šneky požívat přímo v terénu, v místě sběru, občas i syrové...

Nicméně hlemýždi nikdy nezdomácněli v lidové kuchyni a jako dnes i dříve představovali pouze pochoutku pro mlsné jazyky v postním čase. Jinak by nebyl musil Kalina, a to v době nedostatku r. 1843, tak naléhavě doporučovat "upotřebování zahradních slimáků a některých druhů žab k zlepšování jídel" těmito slovy: "I jídla ze zelin, z mechů, z vodnice a jiných rostlin, jakož i moučná jídla, která se z obilní mouky s pomocí rozličných prostředků připravují potřebují k chuti tučnosti aneb masité polívky a oboje bude letošního roku dražší než jindy, jelikož skrze neslýchaný nedostatek píce hospodářský stav dobytka, zvlášť hovězího, na podzim se zhoršiti musil a tudíž i méně masa a mléka k očekávání máme...předse však máme prostředky zvířecí mastnotu a hovězí polévku jiným způsobem nahraditi a jídla tím chutnější učiniti. Takové prostředky jsou: 1. zahradní slimáci...Nedůkladný předsudek jest, kdožkoliv soudí, že slimáci pouze tak dlouho chutnají, pokud v zavřených domách žijí...Já jsem znal mnoho důstojných osob, které je i v létě rády jedly, a přece jim neuškodily. Slimáci mají mnoho zvířecího tučného šlemu a velmi příjemnou masitou chuť..."
Ale přes všechno toto vychvalování a doporučování i v kruté době bídy neujali se nikdy hlemýždi u nás ve stravě širokých vrstev; venkovský lid se jich dosud štítí, právě tak jako ještěrek a hadů. jedinou výjimku, a to vzácnou, činí tu opět pasáčci; aspoň Klvaňa zaznamenává: "Pouze ve Vracově jedí prý i hady, ubíjejí je kameny pro starší lidi, kteří je stáhnou pro léčivé sádlo."



Z hlediska Zdrojů hospodářského blahobytu
Nejméně jedno desetiletí mi trůní v knihovně krásná, téměř tisícistránková bichle Zdroje hospodářského

blahobytu vydaná v roce 1906 B. Kočím v Praze. Jednou jsem jí tak listoval a narazil na zajímavé pojednání o plžích, kde autoři uvádí jak druhy škodlivé a návody k jejich ničení, ale také druh hlemýždě zahradního a jeho užití. Již tehdy hospodáři věděli, že chov jejich je dosti výnosným, a tak jejich pěstování vřele doporučovali, neboť bylo téměř bez výloh. Chovatelé pak prý docílí pro svou kuchyň znamenité pochoutky, ba odporučujeme hlemýžďů na podzim do závodů lahůdkářských docíliti i slušného výtěžku. Popis výstavby hlemýžďárny je v kapitolce poměrně podrobný a inspirativní. Zajímavý je z hlediska vinohradníka závěrečný odstavec, kde se doslova uvádí:
Tu vezmeme chudý lid a děti, vysaďme jim cenu, aby nasbírali v lesích a vinicích, v sadech a na polích hlemýždě. Zvlášť plži z vinic jsou nejchutnější. Z listnatých lesů bývají největší, ale ne tak chutní. Nejméně jsou ti, kteří na mokrých loukách v lesích lučinami mokrými prostoupených, přicházejí. A takové také poznnáme dle temně zbarvené skořápky. Jejich masi nemá té chuti, jako z vinic, a jest též skoro nestravitelné. Nejvíce hlemýžďů najde se po teplém dešti, anebo časně z rána za rosy.

Hlemejždi, hlemýždi, slimáci, šneci a plži v receptech rozličných

Rybí kuchyně (Jindřich Vaňha)

Smažené šnečí kousky

Hlemýžď jedlý, zahradní jest všeobecně známý, sbírá se v zahradách a vinicích v pozdním podzimku. Ve Švýcarsku a Bavorsku a i u nás na Mělnicku se pěstuje a chová (Mělničtí šneci). Upravuje se různým způsobem, peče a smaží se; polévka z hlemýždě prý hojí plicní choroby. - Používáme pouze zavřených hlemýžďů. Hlemýžď zaleze na zimu do země, kde přezimuje a zalepí otvor domečku vápennou pokličkou. Pokličku odstraníme, domeček čistě okartáčujeme a vypereme, hlen odstraníme hrubou solí, octem a moukou. Pak je znovu ve vodě vypereme, necháme přikryté převaliti ve varu, zvíře vidličkou z domečku vytáhneme a černý koneček odstraníme. Prázdné domečky vyvaříme 1/2 hodiny ve vodě se sodou, opereme v čisté vodě, necháme okapati a vysušiti, načež je podle receptů plníme.
Vaňha uvádí celkem 16 předpisů pro hlemýždě. Například Hlemýždi aux Fines herbes, a la Villeroi, a la Dijonnaise, a la Chablisienne...
Smažení hlemýždi. Hlemýždě připravíme jak výše řečeno, obrátíme ve vejci a strouhance a usmažíme na horkém omastku. Podáváme s různou zeleninou.
Hlemýždí brynda. V podstatě není tato úprava ničím jiným, než hlemýždím salátem. Hlemýždě jako obyčejně připravíme, smícháme s jemně usekanými vejci vařenými na tvrdo, osekanou cibaulí, ustrouhaným křenem, osolíme, opepříme a přidáme octa a oleje.
Hlemýždí koblihy a la Vigneronne. Hlemýždě uvaříme jak výše řečeno, a ještě teplé sautirujeme na másle s jemně usekanými šalotkami, trochou utřeného česneku, solí a pepřem. Ponoříme je do obyčejného koblihového s usekanou pažitkou a upečeme na horkém oleji nebo jiném omastku. Pak je necháme odkapati a podáváme garnirované smaženou petrželí.
Salát z hlemýžďů. III. Hlemýždě uvařené podle předpisu pokrájíme na nudličky, přidáme očištěné a vykostěné sardele, usekaná vejce, usekané šalotky a zaděláme s marinádou z octa, oleje, soli a pepře.

Domácí kuchařka (Magdalena Dobromila Rettigová)
Salát ze šneků (hlemejžďů)
Uvař patnáct šneků ve vodě do měkka, pak je vyndej z domečků, očisti je náležitě a nakrájej je po délce na tenké kousky; taktéž nakrájej na dlouho čtyři dobře očištěné sardele, usekej drobně jednu cibuli, všecko dobře promíchej, urovnej to na talíř nebo na misku, polej to octem a dobrým olejem, posyp tlučeným pepřem a oblož to nakrájenými koláčky z vajec na tvrdo uvařených.
Skopové maso se šnekovou omáčkou
Uvař mladé, tučné skopové maso a ouhledně ho rozkrájej; utři na kuthánku (na dvě libry masa) aspoň 3 loty čerstvých sardelí se třemi loty nového másla, dej k tomu trochu drobně rozkrájené citronové kůry, trochu tlučeného květu, dva stroužky se solí rozetřeného česneku, trochu majoránky, půl ostrouhané, ve vodě namočené vymačkané žemličky, a dobře to rozetři, pak na to nalej té polívky, v které se skopové maso vařilo, tolik, mnoho-li omáčky třeba, dej k tomu asi kávovou lžičku bílé jíšky a nech to trochu povařit; nyní dej do toho to skopové maso a nech to ještě chvilku na teplém místě stát, ale již se to nesmí vařit, pak to dej na mísu a nes to na tabuli. Pro domácnost můžeš také k tomu dát oloupané zemčátka.
Šneci s vinní omáčkou
Uvař mandel šneků, vyndej je z domků, uřež ocásky, šneky očisti, přemej je v soli a vlažné vodě, a nech je buď v postní den v petruželové vodě, nebo v masitý den v hovězí polívce do měkka uvařit; domky nech v čisté vodě trochu vyvařit, pak je umej v soli, poklop je a nech je vysáknout. Nádívku pak dělej takto: Utři čtvrt libry nového másla se šesti loty čerstvých sardelí, dej k tomu s půl citronu drobně rozkrájenou kůru, 3 stroužky se solí rozetřeného česneku, trochu květu, jednu strouhanou žemličku, a je-li to málo slané, tedy přidej trochu soli a všecko dobře rozetři. Nyní dej vždy do jednoho domku kousek nádívky, na tuto vlož jednoho šneka, a nádívkou je opět doplň; potom je urovnej na mísu, nech trochu strouhané žemličky na másle do bledě-zlatova usmažit, nalej na ni trochu polívky, v které se šneci vařili, a trochu rakouského vína, dej k tomu dva loty v másle rozetřených sardelí a nech to trochu povařit, pak to vlej na šneky a nech je asi čtvrt hodiny v troubě dusit. Tato nádívka stačí na 20 až 25 šneků. Vína a polívky se dá dle potřeby, aby zůstalo pod šnekama trochu omáčky.
Polívka ze šneků
Uvař půl kopy šneků, vyndej je z domků, očisti je, usekej na drobno a nech je na kousku másla trochu odusit, pak je dej do hrnku, nalej na ně procezené petruželové vody a nech to vařit; usmaž na másle jednu ustrouhanou žemličku, přidej ji ke šnekům a nech to ještě asi hodinu vařit; potom rozmíchej v hrnéčku kousek čerstvého másla s trochou mouky, třemi žloutky a s několika lžičkami sladké smetany, nalej na to trochu vařící polívky a hodně to rozkloktej, načež to vlej do polívky, ještě ji rozkloktej a vlej ji do mísy na usmažené žemličkové kostky.
Šneci s kyselým křenem
Šneci se uvaří ve slané vodě, do nádobky se dá strouhaného křenu, naleje se na něj vinního octa, a kdo chce, může do něho dát kousek cukru, pak se šneci vysypou na mísu, přikrejou se servítem a dají se s tím křenem na stůl.

(Výběr; množství šnečích receptů a nebo receptů, kde jsou zakomponovaní šneci, je značné...)

V roce 2008 jsme připravili hostinu, kde teplým předkrmem byl šnečí guláš
v zeleninové listové zahrádce

Kam na ně

Pokud nehodláte čekat na čas jejich divokého sběru, jsou zde možnosti kontaktovat chovatele a nebo si zakoupit rovnou hlemýždí polotovar (mražený či v konzervě, dnes už běžně dostupné v dobře zásobených melo- i velkoobchodních prodejnách).
Tipy:
http://www.wienerschnecke.at
www.helix-pomatia.de
http://www.weinbergschnecke.info
http://cs.wikipedia.org/wiki/Hlem%C3%BD%C5%BE%C4%8F_zahradn%C3%AD
http://www.radula.estranky.cz/
http://www.helix.w1.cz/index.php?str=onas
http://bmprofit.cz/hlemyzd2.php
http://www.sneci-chotebuz.cz/

(omlouvám se, že příspěvek je bez jediné fotky hlemýždě v přírodě, mám jich několik, ale ani jednu jsem nemohl najít - asi doplním průběžně :-)

Ještě k novým vinětám

Tak nějak - zleva doprava - šel čas...

Vypujčeno z Jižního svahu

O nové adjustáži, která by pomyslně sjednotila dvě řady, pod kterými byla naše vína známa (řada Divý Ryšák, Vinum Juvenale či Akátové Ryzlinky - piktogramy po obvodu; řada s názvy vinic: Špigle, Bočky, Veselý - strohá moderna v žluto šedé a s bílým písmem), jsem uvažoval již od časného roku 2013, ale hlavním impulsem a popostrčením byl malý rukodělný (a hlavně rukokrasopsaný) projektík z podzimu 2013, který jsme dotáhli do zdárného konce v jeho závěru. Kaligrafka paní Nikola Klanicová přilnula k našim vínům a reakce na manuskriptové viněty byly skvělé a tak jsme od jara 2014 začali rozvíjet debatu nad podobou nových vinět pro vína. Vzhledem k rukodělnosti praktický většiny našich procesů jak ve vinici, tak zejména ve sklepě, koncept ručně napsaných vinět do toho všeho nějak zapadal.
Je faktem, že viněty jsem chtěl mít hotové během léta, ale znáte to, nastala sezóna viničního blázince červen-červenec, pak nějaké ty dovolené, zdálo se že bude brzy vinobraní, to sice bylo, ale v té bizarní podobě, jak si ještě čerstvě pamatujeme, a tak finální podoba vinět se začala rýsovat až po vinobraní. Jedna věc byla jejich grafická podoba, totiž v momentě, když už vše bylo odsouhlaseno a že teda pojeďme do tiskárny, jsem si uvědomil, že vůbec netuším, NA CO se to bude tisknout. No jo, volba papíru, nosného média informace z viněty, není žádné lážo-plážo...

Foto František Štepančík

Z přemíry variant zůstali dva favorité, mezi nimiž ne a ne se rozhodnout. Prvním byl Cotton White - bílý, nenatíraný matný papír vyrobený ze 100% bavlny, s unikátním sametovým vzhledem a ochranou vůči vlhku. Byl speciálně vyvinut pro aplikaci na vinné lahve. Má vyšší gramáž, je silnější a tužší. Druhým byl klasický papír obsahující cca polovinu recyklovaných vláken s názven Fleury chene s jemným přírodním odstínem a texturou. Lepidlo, používané u tohoto papíru (viněty jsou tiskunty na samolepících rolích), je v souladu s evropskými potravinářskými směrnicemi a vinětami z tohoto papíru mohou být dokonce polepeny přímo suché či nemastné potraviny. Ale to u vína samozřejmě nevyužijeme...

Nakonec jsem zvolil varianty obě - na oranžové a červené víno z vinic v trati Veselý šel druhý z papírů a na cuvées Špigle-Bočky a Tramínový výběrek bavlněný papír. Viněty po stránce předtiskových příprav a tisku zajistila společnost Etiflex z Břeclavi. Adjustáž proběhla na ruční etiketovačce australské provenience (vysoce kvalitní a promyšleně konstruované zboží prodávané už i na tuzemském trhu pod značkou Great Engineering pty ltd), s produktovými fotografiemi vypomohl šikovný fotograf-nadšenec František (www.stepancik.cz).

Foto Richard Stávek a František Štěpančík

Zbývalo tedy dílo odprezentovat a uvést při vhodné příležitosti do světa. Na 9. prosince jsem měl delší dobu domluvenu již tradiční každoroční degustaci ve vinném baru U Staré studny v Praze, a tak slovo dalo slovo a odpoledne před degustací jsem pozval několik zástupců tisku a několik odběratelů vín na neformální maloformátovou tiskovou konferenci. Nebylo to pro mne snadné; tiskovek jsem absolvoval v letech 1998-2013 desítky v roli opačné, tedy toho, který prvně naslouchá a pak se ptá, klade otázky atd. - ale nyní jsem měl jednu takovou událost tvořit. Pojmul jsem to netradičně - ze zažitých setkáních se zástupci tisku si pamatuji, že organizátoři vždy pozvaným vše servírovali doslova na zlatém podnose - press-kity plné tiskových zpráv - v tištěné či elektronické podobě, flash-disky s fotografiemi, letáky, katalogy apod. Nic takového, řekl jsem si, lidstvo pak leniví - připravil jsem několik malých notýsků, naostřil grafitové tužky a rozdával postupně přicházejícím, aby si mohli zapisovat poznámky. A ejhle, někteří odmítli, protože klasické notýsky se přece jenom ještě nosí - potěšitelné! - měli vlastní. Jako hosty jsem na setkání pozval sommeliérku a degustátorku Kláru Kollárovou, která s našimi víny dlouhodobě pracuje a za ta léta se seznámila s jejich asi největší šíří a Nikolu Klanicovou, autorku grafické podoby vinět, která se zabývá kaligrafií a krasopisem a viněty ručně napsala.
Po krátkém úvodu, kdy jsem obě dámy představil a pronesl stručnou historii našeho autentického vinaření v Němčičkách a předeslal důvody tvorby nové adjustáže, jsem slovo předal Kláře Kollárové.

Klára Kollárová hovoří o autentických vínech (nejen) z Němčiček
Foto Jaromír Klanica

"V současném obchodu vínem je trvajícím trendem obracet se k lokálním vínům, která nejsou příliš manipulovaná. I díky jejich různorodosti jak odrůdové, tak vinifikační, se jedná o značně nesourodý segment. Sommeliér, jež má s autentickými víny pracovat v terénu, nemá vůbec lehký úkol", pronesla mimo jiné Klára Kollárová a pokračovala: "Je nutné, aby byl sommeliér ztotožněn s prezentovaným vínem, stál za ním a věřil mu. Pak je tato práce o poznání snažší. Je faktem, že ne každý je na přírodní vína připraven, zejména jedná-li se například oranžová vína, na které se právě zaměřuje Richard Stávek, kterého mimochodem považuji za skutečného Autentistu, protože ten příběh okolo skutečně žije. Jeho vína nepatří k nejprodávanějším, jsou v jistém smyslu slova vyhraněná, ale uvedu příklad - když jsem otevřela oranžové cuvée Veselý-Bočky 2011 skupince, jež u nás měla objednánu edukativní degustaci, i přesto, že víno oproti jiným vzorkům bylo v láhvi magnum, tedy dvojnásobného objemu, bylo první vypito."

Klára Kollárová poprvé u mě ve sklepě. No zírala, no :-) Psal se rok 2005.
Ty dva pány asi už nepoznáte ;-)
Foto z Archivu Richarda Stávka, autor neoznačen

Vlastně si uvědomuji, že první restaurant, do kterého jsem prodal první láhev vína, byl LA DEGUSTATION, kde tehdy v roce 2008 Klára dělala hlavní sommeliérku a naše na tehdejší poměry i extrémní oranžové cuvée 6T ji zaujalo natolik, že pro restaurant skoupila celou partii a tak se vlastně dostalo do prodeje téměř výhradně jen tam. Od té doby jsou naše vína na vinném lístku L.D. nepřetržitě a i v současnosti úspěšně spolupracujeme se současným head-sommeliérem Romane Novotným a s šéfkuchařem a spolumajitelem v jedné osobě Oldřichem Sahajdákem. Postupně se zde vystřídala tato vína: Cuvée 6T 2007, Malvazinka 2006, Cuvée Špigle 2008, Cuvée Bočky 2009 a aktuálně je zde Veselý-Bočky 2011.

S Nikolou Klanicovou probíráme body tiskové besedy o nových vinětách
Foto Jaromír Klanica

Hlavní téma malostranského setkání však bylo dedikováno novým vinětám. Jak jsem již zmínil, s paní Nikolou Klanicovou jsme pracovali na malém projektíku již před více než rokem a byl jsem si od počátku jistý, že věci do sebe zapadají - nejenom proto, že jí (a i panu manželovi) naše vína zachutnala a i dále je oblibuje. Její pojetí kaligrafického zpracování našich nových vinět je totiž opravdu mimořádně osobité.
"Viněta by měla obrazově reprezentovat osobitost láhve. Po konzultaci s autorem vína jsme zvolili tři typy písma: kurent, unciálu a psací písmo ze starých map", uvedla svoji promluvu paní Nikola Klanicová a pokračovala:

Kurent. Z latinského "currere" = běžet

jeden z prvních návrhů, ještě v ruce psaný

"Kurent, ten je součástí dějin. Jde o německou obdobu novogotického písma. Vznikl v 16. století a v zemích koruny české byl zaveden v roce 1774 spolu s povinnou školní docházkou, (latinku pro školu kodifikoval školní řád z r. 1870). Šlo o písmo gruntovních knih, matrik i soukromých dopisů. V kurentu je jedinečná dynamika spojitého písma, ladnost bez okázalosti. Pro variantu kurentu, která byla pro viněty zvolena, jsou typická písmena z ostrých, energických tahů, spojená jemnými liniemi. Zde symbolizují návaznost kroků a sílu pravidelnosti. Vysokou estetiku kurentu buduje nezaměnitelná identita a řemeslná zkušenost. Někdo může říci, že první text viněty je nečitelný ... nejsem si jistá, do jaké míry je nezbytné, aby vše bylo prvoplánově k přečtení. Mám zkušenosti, že lidé jsou velmi vnímaví, co se týká obrazové formy písma a čtou zcela jiným způsobem, než se všeobecně soudí; ne po jednotlivých písmenkách, ale jaksi celkově, na jeden pohled. Dalším písmem je unciála, písmo s ještě hlubší historií, rozšířilo se ve 3. století s křesťanskými texty. Unciála nerozlišuje malá a velká písmena, je čitelná a umožňuje soustředit se na obsah, na podstatu věci. Jde o masivní písmo, jehož zdánlivě statická dynamika vyzařuje stabilitu a neochvějnost. Písmena jsou konstruována po jednotlivých, rozvážných tazích. Působí racionálně a zároveň vysoce elegantně. Podle mě má Unciála v sobě něco zvláštního – trochu zastavuje čas, je sváteční.

Třetím písmem je kurzívní latinka ze starých map vinic, v originále písmo kreslené kovovým špičatým perem. Všechna písma na vinětě se dotýkají hloubky pojmu „původní“.  Například latinku považujeme pocitově za naše písmo, přesto, že kdysi vzniklo ve vzdálené zemi, stejně jako arabské číslice.  Na vinětách jsou ve formě, v jaké se používaly ve středověku. Ročník je jedním z nejzásadnějších atributů vína; obrazově číslice odkazují na autentický charakter vín. Zato kurent působí téměř jako tajné písmo, jen pro zasvěcené, i když je určitou formou latinky. Ona nečitelnost dává každému prostor k vlastní interpretaci – vína, samozřejmě. Unciála je jednoznačná i po stovkách let, je symbolem absolutní povahy věcí, která se nemění podle toho, jaká je doba – tedy hodnot, které jsou nadčasové. To vše je ve vínech, pro která jsem viněty tvořila. Snažila jsem zachytit, co je pro rukopis těchto vín charakteristické.
Viněta je velmi minimalistická, postavená jen na písmu, ale zároveň velkorysá. Použité logo vinařství, znak ražený zlatou barvou, je figurální, asymetrický a hlavně - připadá mi mystický. Zkoušela jsem použít ho dvakrát, symetricky, ale přišlo mi to zhozené. Nadbytečné. Použitá zlatá barva znaku vinařství je barvou Slunce, člověkem a přírodou ukrytého v molekulách tohoto exkluzivního vína.
Shrnu-li to, v těch vinětách je slast a krása, je tam odvaha, trocha hravosti, pak cosi neochvějného, na co se dá vždy spolehnout a nakonec - Tajemství. Není ten život krásný?"

Foto Nikola Klanicová

V rámci úplné informace o nové adjustáži jsem v následující části setkání dále doplnil, že od jara používáme po letech konečně "záklopku" na hrdle lahví a to inovativní formu - láhev je velmi krátce, vlastně ani ne po celé délce korku, ponořena do včelího vosku od včelstev z Bočků, takže barevnost "záklopky" má zajímavý žlutozelenohnědý odstín. Práce sommeliera je obtížnější ve srovnání s klasickými záklopkami, ale mnohem komfortnější ve srovnání s pečetním voskem používaným u některých vín - pečetní vosk je velmi křehký a drolí se trychle a na všechny strany, včelí vosk je měkký a tvárný a drží u sebe. I kdyby malý kousek spadl hrdlem do vína - senzoriku to neovlivní.
Informace o obalu nemůže být úplná pokud bychom nezmínili to, čím je láhev uzavřena - používáme výhradně korkové zátky, v posledních letech exkluzivně špičkovou produkci společnosti COLOMBIN z Terstu, ve dvou řadách - pro mladá vína a vína růžová korky ST2 (dvouploška z přírodního korku a tělo z korkového aglomerátu - drtě) a pro všechna ostatní (více než 80% produkce) vysoce jakostní řadu ST10 z čistě přírodního celokorku.

Zcela vlevo: R.Stávek, M. Špalek...uprostřed s lejstrem papíru B. Colombin
Foto z archivu R. Stávka, autor neznámý, červen 2000

A proč jsem zůstal u Colombina? Snad i proto, že jsem si provoz této firmy kdysi prošel a dokonce osobně se potkal se zakladatelem a majitelem v jedné osobě, panem Bruno Colombinem. Sám si kdysi vyvinul a sestavil stroje obrábějící korkový materiál do podoby korku, pracoval tak po dlouhá desetiletí a i v dnech návštěvy, v době, kdy mu bylo více než 80 let, stále aktivně ve firmě působil.
Dalším bodem setkání bylo stručné představení dalšího našeho projektu - přípravy sudů z vlastního dřeva, které vzrostlo skutečně doslovně CO BY KAMENEM DOHODIL z vinice. Dřevo máme připraveno akátové, dubové, ale i z ovocných stromů a to ve variantě štípané i řezané. První sudy budou k dispozici od jara 2015.

Takže takové to bylo. Veškeré další dotazy klaďte do komentářů zde, podle možností odpovím nebo odpovědi zajistím, a nebo ostýcháte-li se, pište mailem či volejte.

Cuvée Veselý 2013 oranžové, seznamte se.
Foto František Štěpančík

Představujeme....Tramínový výběrek 2013

Dnes jsem pracoval na popisech nově zaváděných vín z ročníku 2013. Seznamte se s Tramínovým výběrkem (a nevíte-li čím potěšit k vánocům svého blízkého/známého vínomilce, Tramínový výběrek 2013 může být zajímavá alternativa):

Tramínové keře pěstujeme ve vinicích v trati Bočky, Veselý a Novosády a vždy končily ve směsném vínu z těchto jednotlivých vinic. Odedávna jsem ale skrytě toužil si udělat aspoň demižon nějaké tramínové esence. V roce 2011 jsem připravil svůj první Tramínový výběrek, který se setkal s velkým ohlasem.  A tak i v ročníku 2013 jsme doslova vyzobali hrozny této odrůdy z jednotlivých vinic a připravil jako samostatné jednoodrůdové víno. Pěkně vyzrálé hrozny jsme tradičně pošlapali a nechali v otevřené kádi spontánně fermentovat a následně macerovat, celkově přibližně 3 týdny. Poté šla ona omamně vonící drť na lis; mladé víno sytě pomerančové barvy pak putovalo po velmi lehkém a rychlém odkalení do akátového soudku, kde zrálo bezmála 8 měsíců, poté dozrávalo ve skleněných demižonech. Nesířené a bez čiření či filtrace šlo pak létě 2014 do lahví.

Barva je hluboce jantarová, s mírnou opalescencí; víno nemá jiskru, což mu po zapojení následných smyslů zcela odpustíte: ve vůni silně atakuje zavadající okvětní plátek růže, ve chuti a zejména nosohltanu přechází až do plnotučnosti, víno tohoto typu, doslova tramínová esence, by se dalo prakticky krájet. Jde o komplexní, noblesní tramín, který má veliký potenciál zrání. Doporučený horizont konzumace: 2014-2030.
Něco z analytických hodnot: alk. 14%, S02 volný/celkový: 6/29, zbytkový cukr: 0,8 g/l, bezcukerný extrakt: 24,9 g/l, celkové kyseliny: 4,9 g/l.
Jedná se o víno nečiřené a nefiltrované, případný sediment není jakosti na závadu – obsahuje soli kyseliny vinné, případně termolabilní bílkoviny. Doporučujeme 1-2 dny před konzumací postavit lahev do svislé polohy, po otevření dekantovat do karafy a z ní podávat. Depot lze pak s úspěchem použít v gastronomii…

Tramínový výběrek máme k odběru doma a nebo pak přes e-shop www.vino3.cz

Fota lahví F. Štěpančík, www.stepancik.cz

Bylo to živě a Živě

Je to pár týdnů, co mi volal kamarád Tomáš Kočko. A že má takový nápad, prosbu - bude křtít nové CD, vlastně nepůjde o zcela nové věci, ale spíše o výběr toho nejlepšího z jejich repertoáru za poslední léta. A že křest bude zároveň koncertem a vše to bude živě přenášeno z největšího nahrávacího studia v zemi (ČRo Ostrava) a vysíláno jednak do éteru na vlnách Českého rozhlasu a jednak na rozhlasácký kanál Youtube. A že v názvu bude vícesmysl - živě, Živě a ŽNĚ (práce šikovného grafika).
No a uvítal by, kdyby kmotřenkou křtící jejich hudební dílo byla naše dcera Živa - je jediná nositelka tohoto jména, kterou zná.
Tož proč ne, říkám, ale musím se zeptat zejména Živy.
Živa dělala trochu cavyky, tak jsem ji domluvil morální podporu ve formě Teodorova doprovodu.
Den D nastal (3. 12. 2014), my vyrazili do Ostravy, přišla i hodina H. Děti po zhruba 40 minutách koncertu vkráčely, vedeny Tomem, na pódium v krojích - Živa nesouce křtěný hudební nosič, Teodor zase lahvinku Divého Ryšáku, kterým se křtilo. My tři zbývající jsme napjatě sledovali celé dění až ze samého zadu. No, snad se povedlo.

Link na ŽIVÝ záznam je zde, něco o akci najdete i tu. CD nosič s hudbou ŽIVĚ si můžete objednat mailem na adrese kapela@kocko.cz

Milí posluchači,
když se na obal naší desky podíváte jen tak letmo, písmena "i" a "v" ve slově ŽIVĚ se vám spojí  v "N" a máme tu ŽNĚ. A tahle deska pro nás žněmi je. Je na ní úroda písniček, které jsme v průběhu let zaseli na našich řadových deskách, pak dozrály na koncertech a teď jsme je na tomhle živáku sklidili :-) A celou tu úrodu věnujeme ŽIVĚ. Staroslovanské bohyni plodnosti, mateřství, ochránkyni rodiny a dárkyni životodárné síly. Byla to ona, která, dle prastarých mýtů, naučila lidi obdělávat půdu, orat, sít, žnout a zachovat úrodu pro další časy…
(z přebalu CD) 

Živa na pódium přinesla křtěné CD, Teodor láhev Divého Ryšáku...

Ano, je to Divý Ryšák z Němčiček, potvrzuje hlavní protagonista Tomáš :-)

Veselý-Bočky 2011 jsou v Holubníku aneb jak jsme jeli 2x v jednom měsíci do Rakous

Oranžády ve Vídni a cuvée Veselý-Bočky

Začalo to na festivalu ORANGE WINE ve Vídni, který se uskutečnil 3. 11. t. r. a kam jsem se vydal spolu s mými kolegy z našeho vinařského spolku Autentisté (Koráb, Stávek a Vykoukal vystavovali; Kočařík a Ševčík přišli pokoštovat). Vídeň naoranžovo a potřetí byla velmi zajímavá, zejména díky poznatkům vyhodnoceným na základě reakcí návštěvníků přehlídky z řad jak milovníků vín, tak i odborné veřejnosti.
Hodně se rozlilo a vypilo a letití oranžisté byli i tak překvapeni (snad se dá říci, že pozitivně), že na Moravě se oranžové víno dělá také. Potkal jsem se tam i s pražskými profesionály, za všechny jmenujme Václava Hromase z Čestru, kde se specializují na hovězí (a umí ho skutečně výtečně - dvojitá osobní zkušenost!). Mnohé návštěvy si dělaly poznámky, někteří si brali kontakty. Přesně jsem si zapamatoval skupinku, vlastně rodinku (jeden mladší pár, kolem 40 let a jeden starší), z nichž se vyklubali majitelé restaurantu Taubenkobel (hezky česky holubník). Vína se jim líbila, vyptali si ceník a kontakt. No jo.
Jaké však bylo mé překvapení, když několik dní po vídeňském setkání přišel mail s objednávkou vín pro Taubenkobel. Naše oranžová vína ze sklizně 2011 chtějí zařadit jak do menu v nabidce po skleničkách, tak i do nabídky po lahvích na vypití na místě a nebo k odnosu s sebou. Až teprve pak jsem si začal o Taubenkobelu a jeho majitelích Barbaře a Alainovi zjišťovat více....a rozhodně jsem jim odepsal, že bude mým velkým potěšením, když budu moci úvodní zásilku zavést osobně.... po letech u nich zasednout u chutné krmě (ano, už jsem tam byl jednou a to v roce 2007 či 2008 v rámci WINE SUMMIT Austria).
Brzy jsme dohodli termín a v neděli vyrazili přes Moravské pole dále na jih. Zásilka byla vcuku-letu předána a ejhle, zrovna se chystalo odbíjet poledne, tak jsme si objednali stoleček v jejich bistru, které přiléha k Taubenkobel, a nese jméno Greisslerei. Stejně jako samotný Taubenkobel, je i Greisselerei podlouhého půdorysu a s Taubenkobel má společnou značnou část kuchyně.

Místo objevili v osmdesátých letech Barbařiny rodiče Eveline a Walter, kdy ze zakoupených opuštěných stodol a domků udělali citlivou rekonstrukcí stylovou a velmi vyhledávanou restauraci a následnou letitou prací na zvyšování kvality a originality jejich kuchyně pak mekku když ne středoevropské, tak nejméně rakouské a panonské gastronomie. V současné době mají v týmu i specialistu na peidmonskou kuchyni, nicméně dominantní je samozřejmě kuchyně panonského regionu s důrazem na lokální suroviny a špičková vína zejména střední Evropy. Restaurant Taubenkobel je velmi dobře hodnocen v různých žebříčcích, průvodcích a soutěžích gastronomických podníků a je držitelem hned dvou hvězdiček Michelin. Jejich šéfkuchař pak byl oceněn jako nejlepší kuchař v Rakousku, přátelí se s Isabelle Legeron...kruh se uzavírá.
Toto všechno když jsem četl při vědomí, že si právě na základě ochutnání objednali naše vína a chtějí s nimi pracovat, pomyslel jsem si, zda to není nějaký omyl, nebo zda se naráz neprobudím uprostřed noci s studenými krúpějemi potu na čele (i když sny podobného druhu nemívám - ani ty v bdění). Ne, ne, po několika e-mailových korespondencích se domlouváme na setkání a návštěvě.
A pak ta cesta přes Moravské pole.
Je to pro nás velká čest dodávat víno do Taubenkobel, nejenom proto, že naše víno je dosud první ze zemí bývalého Československa, s kterým se rozhodli pracovat. Určitým způsobem to utvrzuje v tom, že cesta, kterou šlapeme od počátku, má smysl a je správná. Ne miliónové enotechnologie, ne nálepky na lahvích z nicneříkajících soutěží, ne pseudovzdělávání na pomýlených seminářích a při četbě zbytečně potištěného papíru. Podstata je jinde.

Jedno až příliš tiché místo u Suchých Krut na Moravském poli

V neděli, tj. včera, jsme byli na obchodním výletě v Hradsku (podrobněji v dalším blogu). Když jsem připravoval itinerář cesty, uvědomil jsem si, že by nebylo marno se nedělním ránem projet po Moravském poli, což bude jistě zajímavější (i když pomalejší) cesta než švihat po D2 na Prešpurk alias Požúň a pak dále kolem Neziderského jezera až do cíle naší cesty (Schützen am Gebirge). Je to krásný, táhle a lehce vlnitý kraj. Marchfeld, jak zní Moravské pole mezi rakušany, je asi ponejvíce známo bitvou, která se tu odehrála v odpoledních hodinách dne 26. srpna 1278, tedy na den Sv. Rufa, mezi habsburským králem Rudolfem I. a krále zemí koruny české Přemyslem Otakarem II. Vojenskými historiky je tato bitva považována za druhou největší rytířskou bitvu v dějinách lidstva (prvenství náleží bitvě u Hastingsu). Proti vojskům našeho krále zde po boku Habsburka stanula taky nemálo početná horda uherského krále Ladislava IV. Kumána.

Pomník vztyčený památce bitvy v roce 1978 se nachází po cestě ze Suchých Krut směrem na jih vpravo u cesty. Stav z listopadu 2014.

Budějovice, Praha!.....Řím, Kristus!
Bitvy se podle dobových záznamů a odhadů zúčastnilo přes padesát tisíc mužů ve zbroji. Čeští vojáci zvolávali "Budějovice, Praha! - habsburští zase "Řím, Kristus!". Jak známo, náš král padl, ale historicky vyznívá jako hrdina-rytíř, i když nezvítězil. Rakouské straně totiž pomohla k vítězství léčka, což bylo v té době dost nestandartní, neboť obdobné vojenské střety měly svá pravidla a byly vedeny rytířským způsobem. Rudolfovi muži, resp. lehká uherská jízda, totiž vpádem ze zálohy do Přemyslova útvaru a smluveným pokřikem "Utíkají, utíkají!", dezorientovala vojáky, což ve zmatku bojové vřavy znamenalo záhy habsburské vítězství. Někteří sice tvrdí, že prohru české koruny způsobilo selhání pomoci českých pánů (mnozí na místo bitvy vůbec nedorazili), aby pomohli moravským stavům, ale není to jisté, skutečné pravdy se asi už nyní nedobéřeme.

Návštěva místa bitvy na Moravském poli v roce 2004. Antonín Konečný tiše rozjímá na místě, kde kdysi padly desetitisíce mužů v rytířské zbroji

Duben 2004
Je tomu letos 10 let, co jsem památník této slovutné bitvy navštívil naposled a to opět cestou do Hradska, tehdy do jeho části jež je přikloněna k Uhersku - do obcí Halbturn, Illmitz apod. Velitelem tehdejší vinařské výpravy byl Ing. Antonín Konečný, známá osobnost československého vinařství druhé poloviny 20. století. AK se dal po své osmdesátce do psaní (zaučoval jsem jej základům práce s PC Wordem, tedy ne že by do té doby nepsal - byl znám svojí bohatou publicistickou činností od čtyřicátých let a to zejména v odborných periodicích, ale tvořil výhradně klasicky - na psacím stroji) a zanedlouho vyšla jeho skvělá autobiografie, o níž si můžete přečíst například zde a koupit si ji třeba tu. A proč jsme se vlastně vydali tehdy do Hradska? AK zde měl zajímavé kontakty z období II. světové války, kdy byl nuceně totálně nasazen pro kopání zákopů pro ustupující válečnou frontu v závěru války.

Stodola, kde mladíci ročníků 1923-1924 přespávali v seně v měsících zimy 1944/1945. AK v popředí.

Dokonce jsme v obci Halbturn (Půlvěž) jeli kolem řady stodol, když tu zvolal: Tady, tady jsme přespávali v seně...za zimy, více než 10 pod nulou, každý kousek vojenské deky, a co nejblíže k sobě a zahrabat se hluboko do sena. Ve stodole jich spaly desítky. Ale o těchto i jiných eskapádách se zmiňuje ve své skvělé knize.

10 let poté...
Byla vlezlá, vlhká zima, ne jako to jaro před deseti lety. Byl to taky mimo jiné den, resp. dopoledne po večeru, v němž naposled vydechl můj děda Josef Stávek naposled. A protože jsme našeho srpnového přírůstka pojmenovali po něm a vzhledem k situaci nebylo možno jet bez něj, říkám si, Jožko, musíme se stavit podívat u Suchých Krut na jeden ze zásadních pomníků našich dějin...

Josef s maminkou na Marchfeld. Inu historických exkurzí u monumentů třeba už od útlého mládí

Shlédnout ta vlnící se pole, po kterých dupaly řinčící hordy upocených bojovníků na smrt či zmrzačení jdoucích...

26. srpen 1278...jak to tu asi vypadalo? V oranici neběhali, nejspíše stepní charakter to místo mělo..??

Podívat se na půdu, která byla kdysi zkropená královskou krví...

kde tlí kosti padlých bojovníků? kde jejich zbroj..?

No a co?

Josef má 3,5 měsíce a jak patrno z fotky, roste jako z vody, přitom však požívá jen mateřského mléka. No jo, kvalita se pozná, asi dobrej oddíl, no...

Mladý Boček 2015: 2-3 plus

Od rána jsme dnes rigolovali a to v Bočkách, hned vedle již plodícího Mladého Bočku. Tedy nejenom na našem (2-3 řádky navíc, směrem východním), ale i soused osadí své pozemky révou, takže Mladý Boček tu již nebude sám a budou následovníci. Zatím to vypadá na Frankovku, alespoň v našem případě, uvidíme.

Stroj přijel z Kobylí, oproti fenďáckému metrovému pluhu, s kterým dělá MM, je to takové půlmetrové mrdolení, ale zaplaťpánbu za to. Tady na tomto místě to myslím bude plně stačit - zem je odpočatá a místo nebylo buhvíjak půdně utuženo. Přišlo tam bohatě odleželého hnoje, tak uvidíme jak to zjara vyskočí.

Viněty...jak běžel čas

Čtěte zleva doprava

Rozluštění hádanky alias Pozdrav z Kodaně

Hmno, byl to asi oříšek. Hádanka zůstala bez odpovědí. To se snad ještě nestalo! Věděl jsem nicméně, že několik pravidelných čtenářů tohoto blogu má osobní zkušenost s restaurací, v jejímž interiéru byla hádanková fotka pořízena. Inu, příště. A co se tedy vlastně tentokrát odehrálo?
Naše magnumka oranžového VB 2011 se totiž za doprovodu svých dvou menších sourozenců, oranžového nesířeného ŠB 2012 a ohnivého Tramínového výběrku vydala na pozvání a s následnou laskavou podporou Zdeňka Oudese, sommeliera pražského restaurantu La Degustation, na výlet do země dánské, do Kodaně.

Lahvinky se ovšem nepodívaly jen před restaurant NOMA, kde Zdeněk aktuálně absolvuje stáž (viz snímek), ale cíl jejich putování byl samozřejmě hlavně uvnitř. Tato naše tři vína obcovala se zrakem, čichovými senzory a chuťovými pohárky manažera a desítky someliérů. Zúčastění byli dle prvních poznatků, jak sdělil Zdeněk, příjemně překvapeni alternativní moravskou produkcí. To potěší :-) Škoda, že je vína tak málo....

Boj o dvě flašky

Kdo pozná interiér té pěkné hospůdky, kde jsou též znázorněny vypité láhve našich dvou oranžových vín?

Úspěšný hadatel, jenž PRVNÍ napíše odpověď sem do komentáře, obdrží tentokrát dvě láhve z našich sklepních zásob: Divý Ryšák 2013 a Mladý Boček 2014. Odběr možný u nás doma a nebo dle dohody.
Máte na to 48 hodin. Poznámka pro "jo" - nechte vyhrávat taky jiné :-) i když tentokrát...no, překvapil byste :-)

Grand Prix Magazinu WINO 2014 ve Varšavě

Sice jeden vzorek, a tak nějak bokem, nicméně vyžádali si jej na finální galadegustaci do Varšavy (protože uspělo v předkole), tak jej tam náš ambasador na polském trhu prezentoval - viz obrázek - láhev vlevo dole (převzato z blogu "Vidlička a nůž".
O našem víně se pak zmínil i Wojciech Bonkowski: "Richard Stávek – szalone wina naturalne tego czeskiego winiarza recenzowaliśmy już tu. Tym razem znów wypadły najciekawiej w ofercie importera Winozmoraw.pl. Wyróżniam czerwoną kompozycję Vesely & Bočky 2011, winogronowo-miodowy koktajl pełen zaskakujących zapachów i czystej przyjemności picia."
Děkujeme :-) A pijte, nás, pijte :-)

Chválabohu za zimní čas

Konečně je zpět, ten zimní čas. S biorytmy neradno laškovat. Ony posuny času jsem nikdy pozitivně nekvitoval, během studií jsem měl dokonce v oblibě několik let nosit na hodinkách nonstop celý rok zimní čas (a po dotazech "Nevíš kolik je hodin?" jsem vždy sděloval ten zimní - ovšem těm, kteří o mojí zálibě v zimním nevěděli, jsem raději dodal, že jde o onen zimní). Bral jsem to jako formu jeho propagace. Nevím jak komu, ale mě osobně tyto změny příliš neprospívají. Denní biorytmus je několik dní, u některých jedinců i týdnů, rozhozený, vyskytuje se únava, ospalost či naopak nespavost.
V posledních letech jste mohli zaznamenat, že se množí úvahy a hlasy pro sjednocení času, resp. pro zrušení jednoho z nich. Logicky by měl být zrušen letní, protože ten původní (a přirozený, astronomicky správný) je onen zimní. Někteří propagátoři sjednocení však naopak volají po zavedení letního; není jich však mnoho. Letitým odpůrcem letního času a znovuzavedení pouze zimního byl pekař Stanislav Pecka. Po jeho odchodu na věčnost se této záslužné občanské aktivity ujal senátor Petr Šilar. Jeho činnost je v tomto směru docela agilní, mezivýsledky již možno zaznamenat napříč Evropu. Projekt, jehož je iniciátorem a do kterého je nyní už zapojena spousta lidí, se prezentuje na webu http://www.foronlyonetime.eu. V podstatě se bude jednat o celoevropskou petici, která pokud nasbírá dostatek hlasů a tyto výsledky předá do Bruselu, Evropská komise se bude muset tímto tématem zabývat (a pravděpodobně občanům vyhovět).
Troufám si říci, že nejde jen o hlasy a brblání několika nespokojenců - onen časový posun znamená v mnoha případech i ztráty ekonomické pro národní hospodářství. Kdysi se tyto posuny času zaváděly kvůli energetickým úsporám - toto ale dávno neplatí, žádné úspory se dávno nekonají.
Komu je vlastně střídání letního a zimního času dobré? Jaké jsou pro ně podpůrné, obhajující argumenty? Podle mého názoru se jedná o starý, dnes nic nepřinášející, zvyk. Navíc i původní důvody jeho zavedení jsou zřejmě zcela mylné.


Něco z historie
V zemích koruny české bylo střídání času poprvé zavedeno v letech první světové války (1915-1916). Další "střídající" perioda byla za druhé světové války (1940) a trvala 9 let. Potřetí a od té doby natrvalo bylo zavedeno střídání letního a zimního času v roce 1979 za energetické a ropné krize.

Pozvánka do Vídně

Po čase si mé čtenáře i milovníky mých vín dovoluji pozvat k události ojedinělé, jež se odehraje našim vinicím blíže, než máme do Prahy. Přijeďte 3. listopadu do Vídně! Krom oranžových vín z Němčiček zde ochutnáte i vína dalších dvou kolegů ze sdružení Autentisté.

Těším se na případné setkání u sklenky oranžových vín.

Kozy a výpresky

Naše kozeny lze považovat za jakési nástroje alternativní transformace komplexního vinného prožitku...v tomto případě ročníku 2014. Takřka celou produkci výlisků z hroznů jim vozím, postupně, někdy i 2x denně, a vesměs vše spořádají. Když pak dojím, při spokojeném přežvykování pak lze krásně slyšet křupkání rozkousávaných peciček. Mléko, a tedy i následně sýry, mají poněkud jinou, mírně odlišnou vůni i chuť. Dalo by se tak říci, že vlastně ročník ochutnáváme již s předstihem ve formě sýru.
Stavte se okoštovat. Je to delikátní, stejně jako kůzlečí pečínka z kůzlat ještě mléko sající a zároveň výlisky přežvykující :-) A k tomu dobré červenisko z Bočků či Divý Ryšák. Mňam