Co právě čtu...Brněnské metro

Obálka

Obvykle když jaro přichází, musí si má tělesná schrána projít jakýmsi zmrtvýchvstání. Ano, už ze dva dny ležím, snažím se zregenerovat a pročistit, i když jsem jak na jehlách, když vidím jak je venku hezky a agrotechnické lhůty ubíhají :-) takže leža, čtu.
Prolouskal jsem Štampachovu Anthroposofii, následně si po letech připoměl Trojakovo Brněnské metro, nakonec nyní louskám Vančurovu Hrdelní při.
Protože některé momenty z Brněnského metra jsou opravdu mimořádné, uvedu jich tu pár pro ty, co by je mohly nalákat k dodatečnému přečtení celku (kniha je stále v distribuci), ale i pro ty, kterým knihu jen připomenu.

"Jsem horká láva pod čediči
jsem rozervaná hlaveň děla!
Radši své krátké mládí zničit,
než s ním vůbec nic neudělat.
Kojál"
(text předchází prologu knihy. Kojál je hlavní hrdina knihy a autorovo alter ego - pozn. RS)

"Osvětloval genezi názvu slavné Holanovy sbírky "Kameni, přicházíš", v němž básník zvěčnil hořce prožívanou chvíli, kdy v jeho láhvi docházelo víno, což krutě signalizoval vinný kámen na dně skleničky. Připomínal jim Skácela, který toliko miloval tvrdá vína, takže jemnější portugal sával vždy přes pemzu"

"Básníci si na víno zvykli velmi rychle. Již po měsíci pravidelných návštěv Úmluvy (vinotéky - pozn. RS) hromadně rušili předplatné trampského časopisu Puchýř a bývali viděni poblíž trafik, kde se třikrát týdně ptali, zda už přišel nový Vinařský obzor. Do cancáků si začali výhradně zapisovat degustační poznámky."

"Nenávidí (Milan Magni) konceptuální umění, jehož podstatu brilantně vystihl, když v brněnském Domě umění řekl, že je to prezentace myšlenky výtvarného díla s rezignací na jeho realizaci, a ještě drze dodal: pověsit v galerii člověka za kůži na zádech dokáže každý. Rozhněvaní konceptualisté v čele s Františkem Kowolowskim jej okamžitě pověsili za kuži na zádech..."
"Na schůze italského klubu chodil Magni zásadně v doprovodu mladinkých blonďatých efébů, za což jej Balcárek obdivoval ještě víc. Magni byl ve skutečnosti chronický heterosexuál, v roli blazeovaného hraběte ale nemohl něco tak obyčejného přiznat.
Malíř Magni pil víno celá desetiletí a vénami jeho vlašských předků obíhalo jistě již desítky století. (Ve skutečnoti to nebyli šlechtici, ale lombardští koloťuci, kteří se usadiliv Němčičkách na Břeclavsku, kde naučili vinaře vyrábět druháky čili vodnáře.)"


"Když zrovna nebyl v Úmluvě Magni, panovala tam příjemná, přátelská atmosféra. Na piáno zde každý pátek hrával zadumaný entomofág a šéfredaktor Vinařského obzoru Ríša Stávek - nejoblíbenější skladbou básnické společnosti se brzy stala polka Révokaz - skladba pro dvě ruce a čtyři nohy."

Autorovo cenné věnování...

"Společnost se začala řehtat. Jen z Kojála nevylnul ani úsměv. ve splínu se propadal kamsi do jícnu melancholického bezdna. Minařík zatím začal zpívat svým nezaměnitelným chrplákem hit Sandokan ze stejnojmenného televizního seriálu. Kojálovi vyvstala před očima školní fotografie z roku 1984. Stál na ní v druhé řadě zcela vlevo. Kolem něj 8 spolužáků s nažehlovacím Sandokanem na triku. Někteří z nich byli navíc opásáni řetězy z céček. Kojál byl tehdy nesmělý, zakřiknutý chlapec bez kamarádů, který nepoznal život v partě ani žádné klukovské vylomeniny. Celé roky trávil v zapadlém horském údolí, jehož kultovním centrem se pro něj stal chrámek z tyček, po nichž se pnul k nebi hrách, a jehož podsvětím byl žumpa krytá krabatým betonovým víkem. Pod tento těžký omšelý příkrov mohl během vyvážení fekálií dvakrát do roka nahlédnout a slastně trnout při představě, že by uklouzl a ta močůvková hladina by se nad ním navždy zavřela."

"...Pak Kojála odtrhla a tiše řekla: A teď ty.
Rozepnula mu poklopec a vylovila ztopořený úd protkaný naběhlými žilkami - vypadal jako iónský sloup, kolem nějž se vinou révové letorosty. Lada si na něj sedla soustředěně, s očima upřenýma na Kojála, stahovala a uvolňovala svaly své pochvy. Vůbec se nehýbala. Kojál tuto nevšední masáž dlouho nevydržel. Vyřinul se do ní.
Za okny cinkla tramvaj."

"Ze čtvrti Judendorf se blížil tramvají do centra Brna šéfredaktor eskadrového literárního časopisu gHost Mirek Balaštík. Mladý Balaštík soustřeďoval ve svých rukou značnou moc. Šéfredaktor vystupoval z tramvaje a usmíval se. Měl k tomu důvod. Posnídal dvě chutná ruská vejce, která mu předchozího dne zabalila ředitelka bučovického kulturního domu, kde se konala recitační soutěž Naše Vyškovsko, a u stolu si přečetl doporučený dopis z Ministerstva kultury, v němž stálo, že obdrží grant na svoji studii o vlivu odrůdy Frankovka na poetiku Oldřicha Mikuláška."

U četby jsem se věru hodně nasmál až jsem se za břicho popadal, jak při prvním čtení tak i nyní.

...typografie zvládnutá na jedničku...

Často jsem se však smál hořce - ano i zúčtování, které si s místem svých radostných i strastných, každopádně nedokončených studií autor nemohl odpustit, může být hořké, ale obsahuje-li jak dostatek humoru, byť místy i lehce jízlivě-škodolibého, tak i reálie, rozmlžené a poupravné skutečnosti a i zcela smyšlené příhody či fakta, může být knihou na jeden zátah. Prostě ji při prvním začtení nepustíte až na poslední stránce. A takových knih mnoho nebývá...